Byly doby, kdy jsem musel za povinnostmi někdy i dvakrát týdně do hlavního města a D-jedničku jsem znal jako své boty. Dnes jezdím převážně mimo dálnici, jen jednou týdně mě povinnost vede do Perlhřimova. Ráno tam, k večeru zpět. I to dává dost času a možností na pozorování chování kolegů řidičů. Vytvořil jsem si pro sebe čtyři kategorie či stupně nebezpečí. První jsou kamiony. O těch se už napsalo dost. Druhá jsou firemní auta vesměs s pražskými čísly, osazená mladými nekompromisními manažery s kusadly, kterým patří za volantem firemního speciálu celý svět. Třetí jsou řidiči dodávek. Nejezdím nikterak pomalu a stařecky, ale stočtyřicet je pro mě maximum, kdy už jde, koneckonců i o řidičák a odlehčení peněženky. Fascinuje mě však, když mě za hodinku jízdy po dálnici předjede asi 8 velkých bílých dodávek řízených rozenými sebevrahy, jedoucími hlava nehlava tak, jako by se jim měl každou chvilku zkazit převážený náklad. Nevím, zda jsou dodávky od výrobců stavěné na přesun kolem stošedesáti, já bych řekl, že asi ne. Poslední kategorie, to jsou dodávky s pražskými čísly. Když takového draka vidím v zrcátku, dekuju se. Na to nemám…  Šťastnou cestu!