Evropou obchází strašidlo, strašidlo GDPR. Nikdo pořádně neví co to je a co to znamená, věc je vnímána jako cosi, za co zaplatím likvidační pokutu, když to mít nebudu. Jen okrajově vnímám, že je to taky cosi, co by mě mělo ochránit, aby se někdo nepřístojný neoprávněně nedoveděl něco z mého soukromí, třeba číslo bot, espézetku, nedej bože datum narození nebo číslo límečku u košile. A aby s těmito údaji neobchodoval. Úmysl je zajisté chvályhodný a ten já nekritizuji. Hned se po pětadvacátém květnu cítím jaksi bezpečnější a vím, že je o mě zase dobře postaráno. Projevuje se to tak, že mně chodí do počítače asi dvojnásobek nevyžádaných nabídek všeho druhu. Za vrchol všeho považuji, že jsem gigantovi O2 bona fide, tedy v dobré víře, podepsal prohlášení GDPR, čímž jsem nevědomky poskytl souhlas k tomu, aby moje údaje nejen zpracovávali pro účel našeho obchodního vztahu, ale taky poskytly třetím stranám. Od toho okamžiku mně chodí na číslo obyčejné sim-karty, které se dříve říkalo „go kupon“ nabídky na všechno, co mě učiní šťastným.  Jsa vším znaven, nesnažím se pátrat po tom, co je správně, když jedna skupina partnerů mi posílá mail, kde musím kliknout na chlívek, že souhlasím, jiná zase mail, kdy musím kliknout na chlívek jen tehdy, pakliže nesouhlasím. Někteří chtějí, že když nesouhlasím, mám jim napsat a nenapíšu-li, dávám najevo souhlas. Jiní chtějí odpovědět, když souhlasím. V apatyce mně dali na podpis jakési papírové prohlášení. Jiný subjekt mně zase prostě oznámil, že upravil svoje interní podmínky a já se mám cítit jako v bavlnce, souhlas nesouhlas, lhostejno.  Moc se mně líbil taky jeden zpravodajský televizní spot, kde jsem po čase pochopil, že nic v jednom záběru je tvořeno rozmazaným policajtem, rozmazaným zachráněným dítětem, rozmazanými zasahujícími  zdravotníky, jejich autem i přihlížejícími čumily, to proto, že nikdo z filmovaných asi nedal zpravodajskému štábu souhlas se zveřejněním svých ksichtíků, o registrační značce auta nemluvě. Jsem moc zvědav na to, kde se to zastaví, kde se to zastaví…