Včerejší odpoledne a večer jsem strávil u obrazovky a na pozadí reportáží a vzpomínek na ruskou okupaci před padesáti lety mi naskakovaly útržek vzpomínek vlastních. Byl jsem jedenáctiletý kluk, probudili mě kolem čtvrté. Před domem stála „erární“ blankytná škodovka s nápisem ČSSR na dveřích – auto cyklistického svazu, kterým jsme dle původního plánu kolem osmé měli vyrazit do Říma na cyklistický šampionát. Vyjeli jsme dřív. Vzpomínám na první ruské „regulovčíky“ na mostě na Vídeňské, na antonovy nad silnicí do Mikulova, nalétající k letišti do Náměště, na rakouské celníky, kteří do svých pistolek fasovali ostré náboje nevěda co se bude dít, na černý mercedes s gentlemanem v obleku se zlatým klarinetem na zadním sedadle – to jako jeden z posledních odjížděl Karel Krautgartner, pozdější šéf rakouského rozhlasového orchestru, vzpomínám na mávající chodce na vídeňských a později římských ulicích.. Vzpomínek je víc a asi se shodneme, že jde o událost, která stojí za kultivovanou připomínku a chvíle tichého rozjímání. Ne však za výlevy a pískot, kterým se projevila pražská lůza dopoledne při pietě na Vinohradské třídě, protestující proti čemusi, co se srpnem 1968 naprosto nesouviselo. A vrchol všemu dala rozhorlená soudružka Němcová z ODS ve večerních Událostech. Chybělo pár minut a dospěla by ve svém svatém nadšení k závěru, že ty ruské tanky tenkrát určitě pozval Babiš , tehdy čtrnáctiletý. Je mně z naší politické scény smutno…