Vítej, zvědavý čtenáři. Ano, zase se někdo rozhodl, že se bude projevovat na síti. Proč ne, koneckonců. V době, kdy může na internet věšet kdokoli cokoli, v době, kdy (zejména mezi mládeží prepubertální) je za hvězdu ten, kdo vytvoří tu největší pitomost, která je kúl (a to není prosím kus dřeva, jak by se mohlo zdát, ale pitomost  „chladná, klidná, vzdušná“, jak praví slovník anglicko-český, logiku v tom nehledejte), můžu věšet své příspěvky i já.  A proč ne, jak již řečeno, když se tak děje po zralé úvaze, s oporou v předchozích jistých publikačních zkušenostech a veskrze pozitivních ohlasech na ně. Děje se tak proto, že v poslední době, nejspíš v předtuše neodkladně se přibližující stařecké demence, stále častěji cítím, že je mnoho jevů, na které mám  jakýsi názor, kterýžto má potřebu býti publikován bez nároku i očekávání toho, že ho bude někdo číst. Případně reagovat. Ano, v době, kdy může psát cokoli kdokoli, kdy může být kupříkladu televizním moderátorem každý, komu narostl jazyk, můžu být já „bloggerem“. Zejména poté, co jsem zjistil, že nepíšu „blog“, jak jsem si původně myslel, ale že „blog“ je vlastně aplikace. Což mě nesmírně uklidnilo, protože mít na všechno aplikaci je nejen „cool“, ale taky „in“.  A je-li něco (v podstatě cokoli) „in“, tedy „vevnitř“, je to zpravidla správně a leckdy i příjemné…  Tak Vás tedy vítám a gratuluji, že jste úspěšně přečetli první příspěvek mého nového blogu…

Tak jen houšť!