Tak jsem, puzen nutkavou potřebou pozřít něco k obědu, navštívil při návratu z cest velkostravovnu v brněnském nákupním středisku.  A protože zakoupená krmě šmakovala, nikam jsem nespěchal, tak jsem se nenápadně a decentně koukal po spolustrávnících a spolustrávnicích, rozesetých v mé blízkosti. A jak tak človék nemá co dělat, potvora myšlenka našla cestu ke vzpomínkám z mládí, kdy nám kdosi (že by nejspíš rodiče…??  škola…?)  ukládal do našich hlav postupně, nenásilně, leč natrvalo zásady stolování. Nikoli nějakého přehnaně slušného stolování, ale toho normálního civilizovaného, běžného naší kulturní tradici. K čemu slouží nůž a vidlička, lžíce polévková i malá (bacha, ty jsou dvě, kompotová a kávová, nepomyslíme-li ještě na zmrzlinovou…). O tom, že u jídla nečteme, nemluvíme, tehdy ještě nebyly telefony ani tablety… O tom, že si k jídlu (a taky v místnosti) sundáme pokrývku hlavy. A když to tak všichni budou dělat, bude to normální.  Není nic pěkného koukat na krásné studentky, kterak s plnými ústy hodnotí kohosi vedle sebe a u toho po očku sledují displej telefonu, aby jim něco ausgerechnet při jídle neuteklo. Metál by zasloužil chlapík tak 25tiletý v širokém klobouku, dlabající vidličkou cosi z  talíře a druhou volnou rukou ťukající do notebooku před sebou a chvilkama (celkem 3x za tu chvilku) přehmatávaje na telefon, aby přijal neodkladné hovory, na polykání zapomínaje, na žvýkání nikoli… Asi to byly zprávy z burzy nebo někde tvrdl beton, že by to těch pár minut nevydrželo. A nakonec zůstaly jen moje otázky – nejsem už starý a přecitlivělý? Takhle to dnes chodí? Nebo někdo někde přece jen udělal chybu?  Rodiče? Škola? Těžko říct…. A co na to vředy, myšleno žaludeční?  Nebo je příroda všemocná a odolná? Dobrou chuť!