Troufám si tvrdit, že úcta či respekt k tradicím svědčí o kulturní (a možná nejen kulturní) vyspělosti národa.  Tradiční zvyky, tradiční kroje, tradiční rituály. Tradiční nápoje a pokrmy. A taky tradiční místa. Dnes mě napadají tradiční místa gastronomická. Je přece více než krásné vědět, že tam a tam je restaurace, cukrárna, hospoda, kavárna či bar, který existuje „od nepaměti“ či „kam až paměť sahá“, což dozajista není jedno a totéž. O tradici můžeme mluvit třeba již po deseti letech existence, lépe však – čím starší, tím tradičnější. Ano, u nás se leckterý lokál vrátil k tradici po čtyřiceti letech budování komunismu, podmínky ke ctění místních tradic se zlepšily před více než pětadvaceti lety, kdy leckdy k obnovení tradičních míst dobrých chutí a vůní napomohly restituční operace. Ale pak to začalo. V našich končinách je dobrým zvykem nahradit klasickou kavárnu či hospodu nejlépe bankou či lékárnou. V Brně tak nenajdete ani kavárnu Sedláček či cukrárnu Toman, ani Zemanovu kavárnu nebo restaurant Bellevue, ani bufet Sputnik nebo Mléčný bar na Svoboďáku. Zavřeli jsme i obnovený klasický Savoy. A je přece moderní, když fungující hospodu s duchem a nápadem (jako byl třeba cyklistický Fausto Coppi Bar ) nahradíme světácky specializací na burgery nebo pizzerií. A tak nezbývá než závidět Vídeňákům, kteří mají svou kavárnu Central v Herrengasse od roku 1876  (!) nebo klasickou (u nás by se řeklo prvorepublikovou) Cafe Leopold Hawelka v Dorotheengasse od roku 1939, resp. 1945.  Nikoho nenapadlo nahradit klasiku třeba prodejnou H+M nebo McDonaldem. A  to je dobře. Jen my to jaksi neumíme…