Spravedlnost je slepá. Je tak zobrazována od nepaměti. Ona však není slepá, jen má zakryté oči, aby neviděla, co se kolem děje. To by taky nemusela přežít. Prostý smrtelník (za kterého se vcelku neskromně pokládám i já) se musí setsakra snažit, aby proplouval životem bez úhony, tu a tam zaplatil nějakou pokutu za rychlost nebo špatné parkování či penále za opožděnou platbu. Jakmile by to bylo vážnější, vsadím se, že vás soudy semelou jako jedna fiala, třebaže po právu. Nic proti tomu. Sledujete-li však stejně jako já průměrná zpravodajství, dojdete k závěru, že pro všechny to neplatí. Pan Rath – nic. Pan Rittig – nic. Pan Janeček – nic, navíc na smrt nemocný, to nám nepřísluší soudit, nemoc si nevybírá. Trafikanti z ODS – nic. Tu a tam podmíněný trest, po krátké době prominutí. Desítky dalších veřejně známých osobností – nic. Zarážející na tom ale je, že podstatná část osvobozovacích verdiktů je zdůvodněna formálními chybami v žalobách, nelegálností odposlechů, promlčením a kdoví čím ještě. Jaksi mi z toho vychází, že pakliže soudy fungují jak mají, pak předchozí instituce, tedy státní zastupitelství a především policie, pracují diletantsky a nedokáží zpracovat materiály tak, aby soud měl co soudit. Nebo se mýlím? Chudák spravedlnost, ona je taky hluchá a němá…