Nepatřím mezi fanatické vyznavače televize, kteří tráví „u bedny“ většinu času nebo nekompromisně vyhledávají po nocích a o víkendech záznamy zajímavých pořadů, pakliže jim to jejich moderní přístroje umožňují.  Na druhé straně, snažím se vybrat si z nabídky programů to co mě zajímá nebo dává naději na příjemný večer, není-li jiná možnost.  Už dávno jsem zanevřel na všechny tuzemské komerční stanice, které se řídí pravidlem „10 minut filmu – 14 minut reklamy“.  Po hodině sezení u televize už zpravidla nevím na co se vlastně dívám, zato Trivago nebo Alza ve mně zní naplno. Nad čím se ale musím pozastavit, to je programová skladba všech kanálů veřejnoprávní České televize, kterou bez obav nazývám reprízovou. A to nehovořím jen o léta kritizovaném období svátků, tradičně vyplněných vším, co vzniklo ještě za cara klacka. Řeč je o normálním, běžném týdnu. Nesnažím se nalézt logiku v tom, že si pustím detektivku v pondělí ve 22 hodin, abych ji našel hned ve středu ve 23 na stejném kanálu. Zpravodajský šot z regionálních zpráv v šest večer vidíte po sedmé ve zprávách hlavních. Sportovní zápasy jedou v několika dnech až třikrát, v různých časech. Mazácky a bez větší logiky se programy z jedničky objeví na dvojce či naopak, ale ne třeba za měsíc či dva, ale v průběhu jediného týdne.  Trošku to připomíná filozofii z dob minulých, kdy se večerní program z jediného programu reprízoval druhý den dopoledne tamtéž, aby soudruzi pracující na noční směnu nepřišli o kulturní zážitek. Jediným vysvětlením dneška je, že je to jednodušší a nepochybně levnější. Umím si představit, že program snadno sestaví jeden dramaturg s jediným počítačem. Pouze z pohledu koncesionáře to není úplně košer…