Doma na stěně mi visí nástěnné hodiny se třemi mosaznými závažími, vyrobené či postavené v roce 1895. Natahují se úžasným pohybem ještě úžasnější kličkou s hlavičkou ze slonoviny, každé závaží zvlášť. Takto natažené jdou s přesností na půl minuty a zastaví se jen tehdy, když je zapomenu natáhnout. Což se stane až s pokročilou sklerózou, zatím se na tu činnost těším a je součástí mého sobotního dopoledne. A v posledních dnech se ukazuje, jak takový exaktně vymyšlený a sestavený hodinářský stroj, starý 123 roky, vítězí na celé čáře nad jinými chronometry, závislými na tom, jestli kdesi v Kosovu vyrobí tamní energetici dost proudu. Evropa zjistila, že málo proudu z Balkánu (lhostejno zda z Kosova, Bosny, Hercegoviny, Černé hory, Bihače, Dalmácie, Boky Kotorské nebo Srbska) zpožďuje hodiny v mikrovlnkách, elektrických troubách, budících strčených do zásuvky a bůhví kde ještě. Greenwichský čas je na to krátký, hodináři se diví, laici žasnou. Zkrátka je to tak, a pocítili jsme to i my doma údajem na elektrické troubě, dle něhož řídí čas dcera, takto zmeškavší svůj oblíbený televizní pořad a to nejspíš díky jakémusi výpadku topiče elektrárenského Mahmúda či Gorana na Balkáně, jenž včas do kotle nepřiložil.  A to ještě doma nemáme (a pohříchu snad ještě dlouho nebudeme mít) bájný internet věcí. Už to vidím, jak chudák lednička neví, kdy chladit nebo kotel kdy topit, protože střídavý proud vedený do pantáty nade vraty střídá sebe sama jaksi kulhavě. Starým poctivým hodinářům ZDAR!