Všechny obory lidské činnosti se vyvíjejí. Některé pomaleji, některé rychleji, některé tempem raketovým. A tomuto tempu je potřeba stačit. Je prokázáno, že schopnost stačit stále se zvyšujícími tempu vývoje přímo úměrně klesá s přibývajícím věkem. Proto se léta vyvíjely i termíny odchodu na zasloužený odpočinek, vznikly vejminky a různé jiné vymoženosti sloužící ke zpříjemnění stáří, které každého neúprosně potrefí,  univerzity třetího věku nevyjímaje. Ruku v ruce s tím zpravidla kráčí i sebereflexe, soudnost, přirozená únava, někdy i vyhoření. Člověk holt někdy zaslouží, aby zpomalil, vypnul, přeorientoval se na jiné priority, třeba na vnoučata, koníčky, na to co pro samou práci nestihl. Jsou ale i výjimky. Ti nepostradatelní, kteří stačí tempu vývoje stůj co stůj, protože jsou osudem či božstvem předurčeni ke svým funkcím a mzdám, kterých se drží jako něco košile.  Lhostejno co si kdo myslí či kam se ve skutečnosti doba i okolí posunuly. Nepůjdu pro příklad daleko. Pár kliknutími jsem zjistil, že průměrný věk pěti členů placeného vrcholového managementu Svazu podnikatelů ve stavebnictví je 73 roky. Svazu, který po léta úspěšně předstírá svoji nepostradatelnost pro světlé zítřky tuzemského stavitelství, jakkoli po celá léta byl a je především lobbystickým zázemím pro deset největších stavebních firem, které svými členskými příspěvky živí provoz a mzdy sekretariátu.  Není však nad celoživotní bohaté zkušenosti. A taky, kdo by takovou dřinu za ty peníze podstoupil, lidi přece nejsou. Obor je v konjunktuře, brečet (což byla před pár lety hlavní náplň) není potřeba, mediálních výstupů je pomálu, zkrátka klidné stáří. Kdo z Vás to má, soudruzi?