Neprzněme česká jména!

„Když se někdo jmenuje Petra Tajovský Pospěchová, kolik je to vlastně lidí?“  Tímto dotazem mně oslovil kamarád, jehož zdravého úsudku si dlouhodobě cením. A trefil se do období, kdy jsem se během pár hodin potkal se jménem „Rozálie Uličník“ a pár hodin na to „Judith Pecháček Bardos“. Nebohá Rozálie bude nejspíš děvče, ale děvče uličník? Nebo Uličník? Slovenka maďarského původu si nejspíš vzala pana Pecháčka. Proč se ale mocí mermo musí pojmenovat prvním pádem, Pecháček? Proč není hrdá na krásné české (a nota bene taky slovenské) Pecháčková? Stalo by se moc? Navíc o její jasnozřivosti svědčí i to, že uvádí, že do formuláře mohla uvést, že je cizinka. A cizinec, jak známo, není našinec.  Byť  bratr Slovák…

Představte si situaci, kdy se ve škole vedle sebe posadí dvojčata, kluk a holka, řekněme Novákovi. Chudák paní učitelka aby spáchala sepuku. K tabuli půjde Novák. Vyrazí  nepochybně oba dva. Bude-li chtít oslovit kluka, řekne „Nováku“.  Osloví-li holku, má říct Novák? Pátým pádem voláme, Novák !?? Kristepane, to snad ne… Ad absurdum,  “ podej tužku, slečno Novák, Novákovi“. Ovšem opačně – „podej tužku, kluku Nováku, holce Novákovi…“?  Nebo snad „holce Novák“? Cítíte to? To přece naše krásná řeč nezaslouží.  Místo toho, abychom podobně jako jiná etnika byli hrdi na řeč jako kulturní dědictví, przníme jazyk nepřechýlenými příjmeními ryze českého znění. Petra Tajovský Pospěchová… Co tím asi Petra sleduje? Ubylo by jí, kdyby se jmenovala Petra Tajovská Pospěchová? Určitě ne…