Krajem obchází strašidlo, strašidlo digitalizace. Ošklivé cizí slovo se stává zároveň mantrou, která má ukazovat na všelék rozvoje společnosti a jejího hospodaření, zároveň přízrakem, který někdy zřetelně, jindy skrytě komplikuje lidem život a přináší trampoty a strasti, které by bez digitalizace vůbec nenastaly.

Pro příklady nemusíme daleko. Zatímco o registru vozidel, datových schránkách, GDPR, elektronických receptech a spoustách jiných elektronickodigitálních vyfikundací byly popsány stohy papíru (nebo lépe nepočítaně datových souborů a mnoha megabajtech), poslední příklad je opět klasikou. Digitalizace stavebního řízení ve spojení s platností nového stavebního zákona. Ten platí od včerejška, projednávali ho lidé snad kompetentní na všech úrovních. Ti nejkompetentnější v čele s nositelem apartního středoafrického účesu ministrem pro místní rozvoj Ivanem Bartošem vehementně uklidňovali národ, že všechno je v richtiku, přechod na elektronické dokumenty z klasických papírových proběhne bezbolestně, třebaže signály přicházející od úředníků samotných, na jejichž bedrech leží každodenní rutina stavebního řízení, byly opačné a varující. No a jak to dopadlo? Systém má chyby a v podstatě nefunguje. Dredatý ministr nehne brvou a slibuje nápravu, na níž se pracuje. Některé obce pořídily svým stavebním úřadům novou výpočetní techniku samy, když se včas nedostaly té slíbené ministerské. Poctiví úředníci málem páchají sepuku. Optimisticky smýšlející stavebníci podali tisíce žádostí ještě o víkendu v naději, že budou zpracovány „po staru“. No to bude guláš…

Žijeme lépe, žijeme radostněji. To tvrdil kdysi dávno komunista a hluboký obsah tohoto rčení se do dneška nemění. Jenom ty radosti je třeba trošku více hledat…