Po delší odmlce jsem opět dospěl k závěru, že si tu a tam na svém blogu musím ulevit. Ničemu to nepomůže, ale mně bude líp. Taky od toho je název „proč proboha“. Jsa důchodce, můžu si psát co chci, to je velká výhoda. Nikdo mě nemůže perzekuovat, omezovat na pravomocech či zbavit obživy, to všechno mám za sebou.

Nejsem vůbec módní expert, ale rodiče mě slušně vychovali a vedli k základům vkusu, tedy k dodržování základních pravidel nenucené elegance, zásady „tón v tónu“ schopnost rozlišit a správně zvolit co si vzít na sebe do tělocvičny, do divadla, na pracovní jednání, na ples. A také vnímám, že kromě placených či samozvaných „influencerů“ (bože jak krásně české je toto slovo) má národ tendenci kopírovat styl oblékání  osobností viditelných a někdy i slavných, například sportovních či politických. A tady je zakopaný pes. Je úžasné, když předseda vlády dorazí mezi utahané hasiče v saku a košili. Je s podivem, když místopředseda téže vlády vleče do Strakovy akademie, sám jsa v padnoucím tmavém obleku, svá cenná akta na zádech v ruksaku, jako by právě vyrážel na Sněžku. A jakkoli uznávám, že jsem v letech a tudíž staromódní, svedl bych půtku o tom, zda talentovaní sportovci určují módní trend jsouce na společenské akce v přímém televizním přenosu v elegantních oblecích, doplněných však bílými teniskami bez fuseklí, rozuměj ponožek. Bože, kam ten svět spěje…