Mosty, fenomén dnešní doby. Není snad týdne, kdy by se nezjistilo, že ten či onen mostek, most či lávka je v havarijním stavu a je div, že dávno nespadl. Čím to? Všichni průměrně inteligentní vědí, že o věci se staráme, aby nám déle vydržely. S autem jezdíme do servisu, domácí spotřebiče tu a tam vyčístíme, sekačku na trávu mažeme. Ne tak je u staveb. Stavby bereme jako „součást přírody“. Jako něco, co vzniklo a zcela samozřejmě stojí a slouží a stát a sloužit bude na věky. Stavby ale chátrají a mosty obzvláště. Jsou vystaveny všem vlivům povětrnosti a jezdíme či chodíme po nich více a déle, než se kdysi plánovalo. A navíc, ve většině případů naše mosty patří někomu jen „naoko“. Jsou brány jako by byly nás všech a my všichni zase předpokládáme, že se o mosty není potřeba starat. Opak je pravdou a navíc, vždy by se našla instituce a v této instituce konkrétní jedinec či jedinci, kteří se starat mají a vždy měli. A tyto jedince bych exemplárně trestal, protože nečinili, co měli. A do jejich mostů zatékalo, zmrzalo a roztávalo, jezdilo po rozbité svrchní vrstvě, třepalo a vibrovalo. Řekl bych, že jen výjimečně jsou na vině projektanti. Příčinou je neúprosný čas a zanedbaná údržba. Leckdy možná i kvalita provedení a ošizený materiál.  A nezapomeňme, že podobně jako mosty se chovají i budovy, domy ve kterých bydlíme a pracujeme…