Volám do světa výzvu:  Braňte naši mateřštinu. Uvědomme si, že pražská či středočeská čeština není a nikdy nebude spisovnou češtinou!  Stejně jako není spisovnou češtinou nářečí hanácké, chodské, slezské. Potíž je v tom, že většina televizních pořadů vzniká a vysílá z matičky měst, těch, které by vznikly třeba  ve Frýdku-Místku, Klenčí  pod Čerchovem nebo Kroměříži asi najdete velmi málo.    A tam je zakopaný pes. Vyzývám zodpovědné pracovníky, aby nedávali  pracovní příležitost moderátorům a expertům, kteří (a někdy ani to ne)  hovoří do vysílání jak jim jejich, s odpuštěním, zobáky narostly. Obzvláště sportovní vysílání je v posledních měsících zapleveleno skvělými kousky, například: „byl to faul, tady není o čom“, „puk se odrazil od Hrachovinovo betonů“ nebo „psalo se o ňom“.  V biatlonu slyšíme „čekáme na prvního Běloruse“ nebo rozkošné „Michal Krčmářů a Kuba Václavíků“. Zcela časté jsou variace na ject, přiject, zaject, popoject. Sportovní experti, kterým bůh nadělil nadbytek svalové hmoty na úkor šedé kůry mozkové jsou schopni vyprodukovat i perly jako „dlouho kolaboroval se svým zraněním“. Bylo by to krásné, kdyby naše zranění s námi spolupracovala.  A ještě se zmiňme o „kvalitě“, ta nám prorostla zejména do fotbalu. „Jeho příchod na hřiště přinesl kvalitu“, soupeř má kvalitu“, „ukázal kvalitu“, dost dobré je též „dnes jejich tým předvádí velkou nekvalitu“. Bože můj, kvalitní může být výkon, ale výkon jako takový asi nepřinese kvalitu. Kvalitní je nářadí, výrobek, pokrm.  Jak velká je kvalita? Čím se měří? Citius, Altius, Fortius?  Inu, sportu zdar!